//Musíme pomáhat dlužníkům, aneb cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly

Musíme pomáhat dlužníkům, aneb cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly

Jednatelka společnosti InsolCentrum JUDr. Jarmila Veselá

Téma chudoby a hluboké zadluženosti letos rezonuje v českých médiích. Čtenáři se z oficiálních míst dozvídají, že chudí lidé se v naší společnosti stávají nevolníky. Věřitelé jsou označováni za predátory, kteří promyšleně a nelítostně vrhají lidi do dluhových pastí. Legislativnímu procesu vládne příprava novely insolvenčního zákona týkající se oddlužení. Politici se předhánějí v návrzích, jak co nejvíce dlužníkům odpustit splácení dluhů a dosáhnout jejich úplného oddlužení. Varování několika málo politiků i odborné věřitelské veřejnosti o nebezpečí morálního hazardu pomalu utichá. Ten, kdo řekne, že dluhy se mají platit a staví se proti zmírnění podmínek oddlužení, se dostává do izolace. V rámci všeobecného módního trendu – musíme dlužníkům pomáhat –  jsou označováni za obchodníky s chudobou i samotní představitelé věřitelských asociací. V tomto článku nabídneme odvrácenou stranu mince a ukážeme reálná data o schopnosti českých  občanů splácet své dluhy.

Míra zadluženosti občanů se v období po sametové revoluci skutečně mimořádně zvýšila, zejména v letech 2000 až 2009. Vysvětlením pro zdánlivě hrozivou křivku nárůstu zadluženosti domácností je však téměř nulová startovací čára vycházející z období socialismu. V současné době náleží výše úvěrů českých domácností podle statistik ČNB, ČSÚ i Eurostatu mezi nejnižší v EU. Průběh zadlužování občanů i následný časový postup krizových pochodů se ukázal ekonomicky předvídatelný. Po hospodářské krizi v letech 2008 a 2009, kdy někteří lidé nebyli schopni dostát svým závazkům, následovalo zvýšení počtu nařízených exekucí s vrcholem v roce 2011.

Z logiky vývoje dlužných procesů je pak zřejmé, že po exekucích přichází etapa osobních bankrotů (oddlužení). Kulminace v počtu insolvenčních návrhů na oddlužení  byla dosažena v roce 2013, opět dva roky po vrcholu exekucí. Z komplexního souboru dat o oddlužení, zpracovaného analytickou společností InsolCentrum vyplývá, že do oddlužení vstoupilo za deset let existence tohoto institutu 150 tisíc lidí. V průběhu splácení odpadlo pouhých 15 tisíc lidí, buď pro nesplnění podmínek oddlužení, anebo proto, že se případy manželů sloučily do jednoho. 100 tisíc případů úspěšně pokračuje a 35 tisíc lidí bylo po pěti letech splácení úplně oddluženo. O lidech, kteří se úspěšně oddlužili, toho víme poměrně hodně. V průměru splatili tito lidé 56 procent z hodnoty svých dluhů, čtvrtina dlužníků s nezajištěnými dluhy dokonce zaplatila všechno. Své závazky byli schopni splácet i senioři, kteří průměrně uhradili 49 procent z výše svých půjček. Dosavadní oddlužovací procedura se tak svými ekonomickými výsledky velmi osvědčila. Dlužníci jí  věřili, masově do ní vstupovali a zaplatili více, než se původně očekávalo. Spokojeni mohou být i věřitelé, kteří obdrželi v průměru nadpoloviční většinu z půjčených prostředků. Největšími věřiteli jsou banky (32 procent), ale zanedbatelný věřitel  není ani stát, který uplatnil 7,8 procenta z celkové hodnoty přihlášených pohledávek. Na rozdíl od nefunkčních podnikatelských insolvencí jsou oddlužení svými výsledky výkladní skříní soudních řízení. Úspěch můžeme připsat soudcům, insolvenčním správcům, věřitelům a v neposlední řadě i dlužníkům a jejich rodinám.

A přesto, že se Česká republika může pyšnit jedním z nejlépe fungujících oddlužovacích řízení v Evropě, chceme jej zásadně změnit.

Hlavním a legitimním důvodem je skutečnost, že se do podmínek současného oddlužení nevejdou všichni dlužníci. Neziskové organizace, politici napříč politickým spektrem a dnes téměř všechna česká média zobrazují naši republiku jako zemi chudoby, ve které žije skoro milion lidí hluboce lapených do dluhových pastí. Důvodem tohoto tvrzení jsou data z mapy exekucí. Údaje mapy vychází z centrální evidence exekucí a uvádějí, že v roce 2017 bylo v České republice 863 tisíc exekučních dlužníků. Mapa exekucí je brilantní projekt, jehož autorům se podařilo srozumitelnou formou ukázat rozvrstvení exekucí po celé České republice. Projekt má však určité metodologické nedostatky v hodnocení reálných počtů exekucí. InsolCentrum provedlo testy, podle kterých jsou v mapě stále uváděny již ukončené případy – například zemřelých lidí, lidí kteří byli oddluženi, a to i za 5 let pozpátku. Mapa exekucí je založena na údajích z centrální evidence exekucí, která obsahuje kumulované exekuční případy nahromaděné za dlouhou řadu let, které nejsou očištěny od již ukončených případů. Z uvedeného vyplývá, že Česko možná vůbec není zemí chudoby, ale prosperující zemí se standardním počtem zadlužených lidí, kteří mají v porovnání s občany dalších evropských zemí lepší schopnost vypořádat se se svými dluhy.

Poslanecká sněmovna v říjnu tohoto roku schválila novelu insolvenčního zákona, která zmírňuje podmínky oddlužení českých občanů. Jejím mottem je usnadnění vstupu dlužníků do insolvenční procedury, pro nějž nejsou stanovena žádná kritéria. Jednoduše řečeno, každý kdo podá insolvenční návrh, bude do oddlužení připuštěn. Ve schváleném znění novely jsou uvedena pravidla, podle kterých má dlužník nárok na osvobození od dluhů – zaplacení 60 % z hodnoty dluhů ve lhůtě 3 let, anebo úhrady minimálně 30 % z výše dluhů v pětiletém období. Novela také obsahuje ustanovení, že zaplatí-li dlužník odměnu insolvenčnímu správci a stejnou částku věřitelům, bude insolvenční soud po pěti letech rozhodovat o jeho oddlužení. A jestliže usoudí, že dlužník vynaložil veškeré úsilí, pak jej od dluhů osvobodí.

Pokusme se zamyslet nad širšími společenskými souvislostmi schválené právní úpravy.

K atributům prosperujícího státu historicky náleží beneficium (dobrodiní) pomoci slabým a bezmocným lidem. V současné době lze usuzovat, že existuje společenská shoda na pomoci hluboce zadluženým lidem. Otázkou však zůstává, jakou pomoc zvolit, aby byla účinná, nebyla zneužívána a abychom místo pomoci spíše neublížili. A také je na místě ptát se těch, na jejichž úkor se pomoc poskytuje, zda je to pro ně únosné. Aktuální společenský konsenzus je založen na dobré ekonomické kondici naší republiky a na skutečnosti, že se  dosavadní oddlužovací procedury ukázaly ekonomicky i lidsky spravedlivé. Občané měli možnosti na vlastní oči sledovat, že dlužníci nemají oddlužení zadarmo, a že je stojí značné úsilí, než jej dosáhnou.

A naskýtá se otázka, zda jsme v současném blahobytném období nepodlehli rádoby humanistickým idejím, které však postrádají racionální základ. Zamysleme se nejprve nad všeobecným mediálním hodnocením naší země jako země chudoby. Je opravdu Česká republika státem, ve kterém jsou téměř dva miliony občanů ohroženy dluhovou pastí? Zmíněnému mediálnímu obrazu vůbec neodpovídají ekonomické statistiky ČNB i ČSÚ. A podle hodnocení Eurostatu jsme v Evropě druzí ve splácení závazků.

Zatímco o lidech procházejících současným procesem oddlužování víme hodně, o skupině lidí stojící mimo nevíme téměř nic. Nevíme nic o jejich socioekonomickém statutu, množství a složení dluhů, příčinách zadlužení atp. Pouze stále opakujeme klišé o bezmocných seniorech a chudých matkách samoživitelkách. Struktura dlužníků, kteří se nemohli nebo nechtěli účastnit dosavadních insolvenčních řízení, je však složitější, a to jak směrem k sociálně slabým, tak k dlužníkům vychytralým. A místo toho, abychom skupiny podrobně analyzovali, a pak jednotlivým podskupinám hledali řešení na míru, hodili jsme všechny do jednoho pytle. Považujeme dlužníky za oběti proradných věřitelů a uvěřili jsme, že za své dluhy vůbec nemohou? Tím jsme dlužníkům prokázali medvědí službu, jejíž důsledky je budou provázet celý život a možná dopadnou i na další generace.

Z dlužníků jsme vytvořili nesvéprávné osoby, které nemusí prokazovat svůj majetek a své dluhy. Návrh za ně v jednodušší formě sepíše někdo jiný, a další „obslužný“ personál se o ně bude starat v průběhu řízení. Tímto přístupem jsme rezignovali na základní cíl oddlužení. Jakmile si dlužník neuvědomí, jaké má dluhy, proč si je nadělal, za co peníze utratil a zejména čeho se má do budoucna vyvarovat, tak jsme promarnili příležitost. Navíc, obrazně řečeno, jsme institut oddlužení použili k jednoduchému osvobození od dluhů za cenu pokřivení charakteru lidí. Dlužník nepochopí, že si za dluhy může sám, a bude vnímat osvobození od dluhů jako svůj zákonný nárok.

Kromě dlouhodobých společenských důsledků jsme při změně oddlužovacího procesu navíc vůbec neuvážili technickou stránku věci. Po zavedení nové úpravy nás česká řada kritických míst, která proces zadrhnou a znevěrohodní.

Prvním kritickým místem bude sepsání insolvenčního návrhu. Zájem o vstup do zmírněného oddlužovacího řízení projeví velké množství lidí, kteří zahltí akreditované sepisovatele a advokáty. Slovenské zkušenosti ukazují, že dlužníci čekají na zápis 4 až 6 měsíců.

Druhým kritickým místem bude kapacita insolvenčních soudů. Očekávané několikanásobné zvýšení počtu oddlužení nemohou soudy v současném personálním i materiálním složení zvládnout. A posílení počtu insolvenčních soudců i pracovníků insolvenční soudní agendy není otázkou pár měsíců.

Třetím kritickým bodem je počet administrátorů oddlužovacích řízení. Při souběhu staré běžící agendy a nově naběhlých případů lze očekávat kumulaci řízení v roce 2022. Při současném počtu 483 insolvenčních správců by připadlo na jednoho z nich 870 dlužníků. Přepočteno na časovou zátěž to činí 11 minut na jednoho dlužníka za měsíc. S každým ránem by insolvenční správce věděl, že ho ten den čeká práce se 46 dlužnickými případy. Správce by ovšem nemohl vykonávat nic jiného, ani advokátní praxi, řízení kanceláře či dokonce obědvat nebo být nemocný.

A čtvrtým bodem, který pravděpodobně vyvolá velkou kritiku ze všech stran, bude rozhodování soudu na závěr pětiletého období. Jak má soudce hodnotit vynaložení veškerého úsilí, které lze na dlužníkovi spravedlivě požadovat? Při velkém množství případů nezbyde soudci i správci než sledování formálních náležitostí – např. lékařskou zprávu o pracovní neschopnosti, potvrzení úřadu práce, že dlužník hledá práci atp. A jak to již dopadá v reálném životě – nepoctiví chytráci si dokumenty snadno seženou, zatímco ostýchaví slušní lidé nebudou vědět, jak své úsilí prokazovat. A tak může dojít ke smutným koncům – kdy šejdíři uspějí a těm méně podnikavým lidem soudce řekne, že je nelze po pěti letech oddlužit. Anebo, a to je pravděpodobnější, budou soudy schvalovat oddlužení až na výjimky (trestná činnost, zjevné poškozování věřitelů atp.) úplně všem.

A tím se dostáváme ke konečným důsledkům přijaté právní úpravy. Výsledkem nově nastavených procesů bude stav, kdy věřitelé dostanou daleko méně prostředků než předtím. A to nejsou jenom banky, překupníci pohledávek, soukromí půjčovatelé, ale i stát. Většina dlužníků v tomto procesu zaplatí méně, než by mohla. A někteří dlužníci z řad sociálně či osobnostně nejslabších občanů oddlužovací procedurou stejně neprojdou, a budou stále zůstávat na okraji společnosti.

V příloze tohoto příspěvku je zařazen model výsledků oddlužení, který porovnává reálná data z let 2008 – 2017 s predikcí na léta  2019 – 2028. Podíváte-li se na závěr modelu, tak uvidíte nízké procento uspokojení věřitelů a poměrně vysokou odměnu správců. Ironicky komentováno – oddlužovací novela povýšila „Byznys s chudobou“ na kvalitativně novou úroveň.

Na závěr článku se musíme vrátit k nejdůležitějšímu bodu této úvahy, a to jsou celospolečenské důsledky. Bedlivě zvažujme, zda v dobrém úmyslu nezakládáme pro určitou skupinu lidí nový životní styl – žití na dluh se snadným osvobozením. Místo abychom těmto lidem pomohli, tak je přivedeme k falešnému způsobu uvažování, ze kterého není návratu. „Cesta do pekel je mnohdy dlážděna dobrými úmysly.“

Víme, že legislativní práce na novele insolvenčního zákona trvaly dlouhou dobu a s realizací oddlužení spojily své politické záměry mnohé strany. Možná již není reálné uvažovat o nějaké zásadní změně nebo ústupu od zvolené koncepce. Za této situace doporučujeme, aby podmínky platily pouze po přechodnou dobu pro „staré dlužníky“, jejichž převážná část dluhů vznikla před 1. 12. 2016. Z analýzy případů, které se budou realizovat podle nové koncepce, můžeme být moudřejší. Budeme vědět více o dlužnících, jejich dluzích, schopnostech splácet, ale také poznáme, jak fungují či nefungují pravidla oddlužení a nastavený proces. Do budoucna pak můžeme připravit kvalifikované rozhodnutí, jak dál postupovat. Jestliže v současné době náleží občané České republiky mezi nejlépe splácející v Evropě, bylo by skvělé připravit nejlépe fungující oddlužovací proceduru v rámci EU.

JUDr. Jarmila Veselá
Jednatelka
InsolCentrum, s.r.o.