//Desetiletí osobních bankrotů

Desetiletí osobních bankrotů

Katastrofa nebo úspěch?

Za deset let existence zákona vstoupilo do procesu oddlužení přibližně 150 000 fyzických osob (z 200 000 žadatelů). Oddlužení trvá pět let, a proto je vhodný čas, abychom mohli rekapitulovat. Je institut osobního bankrotu společensky prospěšným nástrojem, který pomáhá dlužníkům i věřitelům, nebo spíše neplní svůj účel a potřebuje zásadní změnu?

InsolCentrum na základě strojově zachycených insolvenčních údajů spol. Datlab analyticky zpracovalo komplex dat o oddlužení. Poprvé v historii insolvenčních řízení jsou k dispozici podrobné informace nejen o dlužnících, ale také o objemech pohledávek a věřitelích.

Co z Insoldat vyplývá?

Ke konci roku 2017 již přibližně 35 000 lidí splnilo podmínky a dosáhlo úspěšného oddlužení. Dalších zhruba 100 tisíc lidí pokračuje ve splácení. Z pohledu těchto výsledků se Česká republika řadí na přední příčky v rámci Evropy. A to přesto, že průměrná výše dluhů byla poměrně značná (660 000 Kč). Míra úspěšnosti dlužníků nevykazuje statisticky významná regionální specifika.
Překvapivě vysoká je míra uspokojení věřitelů. Dlužníci v průměru uhradili 56 % dlužné částky a přibližně čtvrtina dlužníků s nezajištěnými dluhy dokonce celou dlužnou částku. Relativně velmi úspěšní byli v oddlužovacím procesu i senioři (průměrné uspokojení 49 %).

V médiích se také opakovaně objevovaly informace o údajné ohromné míře zadlužení českých domácností. Mj. k tomu přispívá, že v mapě exekucí prokazatelně zůstávají evidování i lidé oddlužení nebo zemřelí. Ve skutečnosti však míra zadlužení českých domácností patří mezi nejnižší v Evropě, stejně jako procento úvěrů v selhání. Díky tomu jsou občané České republiky hodnoceni Eurostatem jako druzí nejspolehlivější plátci dluhů po Němcích.

Předcházející nárůst exekucí i osobních úpadků kopíroval hospodářský vývoj v České republice, který je však v současném evropském srovnání příznivý (pozvolný hospodářský růst, nízká nezaměstnanost). Osobní bankroty proto nepředstavují zásadní makroekonomický problém, spíše problém sociální. Nezpochybňujeme důležitost pomoci lidem v úpadku, aby doživotně neskončili v šedé ekonomice. Pouze na základě zjištěných dat klademe otázku, jestli je zmírnění podmínek pro oddlužení tím správným nástrojem.

Jaké budou pravděpodobné dopady zamýšleného „změkčení“ insolvenčního zákona?

Zcela jistě to povede k zásadnímu nárůstu počtu žádostí a velké (při současné personální kapacitě nezvládnutelné) zátěži insolvenčních soudů a správců. Lze předpokládat, že mnozí dlužníci s dobrými předpoklady pro splacení závazků využijí „změkčení“ k tomu, aby ve výsledku splatili méně. Značná část dlužníků v horší sociální a ekonomické situaci v procesu oddlužení stejně neobstojí, pouze se zvýší náklady hrazené z veřejných prostředků (jestliže dlužník řádně nesplácí, odměnu správce hradí podle vyhlášky stát stejně jako navýšené náklady na soudní aparát).

Pozitivní ekonomický přínos tedy plánovaná změna mít nebude. Diskutabilní je ovšem i přínos sociální. Domníváme se, že není příliš vhodné měnit proces, který při současném nastavení kritérií funguje velmi dobře. Nyní především potřebujeme podrobně zanalyzovat data, abychom se dozvěděli, jaké skupiny dlužníků do osobního úpadku vstupují. Bez toho není možné kvalifikovaně vytvářet cílené (a proto efektivní) oddlužovací nástroje pro dlužníky v odlišných ekonomických a sociálních situacích.