//Přijatá verze insolvenčního zákona je hazard. Hrozí, že správci budou mít na jednoho dlužníka čas jen pár minut měsíčně, říká Veselá z Insolcentra

Přijatá verze insolvenčního zákona je hazard. Hrozí, že správci budou mít na jednoho dlužníka čas jen pár minut měsíčně, říká Veselá z Insolcentra

V úterý přijali poslanci novelu insolvenčního zákona, o kterou svedli tuhý boj zastánci věřitelů i dlužníků, sněmovna i Senát. Lidem v exekucích, kterých je v Česku zhruba 860 tisíc, však cestu ven z dluhové pasti nijak zásadně neusnadnili. Padla Senátem doporučovaná varianta, že předlužení lidé by měli možnost splácet jen tolik, kolik by zvládli, což by umožnilo oddlužení i nejchudším. Přijatá verze říká, že dlužník musí splatit alespoň třicet procent. Pokud to do pěti let nezvládne, o případném odpuštění jeho závazků rozhodne soud.

Jednatelka společnosti InsolCentrum JUDr. Jarmila Veselá

Oproti současnému stavu spočívá úleva především v tom, že před vstupem do osobního bankrotu není nutné prokázat, že dlužník na splácení alespoň 30 procent skutečně má. „Zákon je i tak zejména k lidem, kteří se zadlužují v současnosti, příliš měkký,“ míní Jarmila Veselá, jednatelka společnosti Insolcentrum, která se zabývá analýzou a zpracováním dat z insolvenčních řízení.

Proč hodnotíte přijatou sněmovní verzi novely tak příkře?

Přijatá podoba oddlužení je sice z pohledu vyváženého přístupu k dlužníkům i věřitelům přece jenom o trochu odpovědnější než senátní verze, ale i to, co schválila sněmovna, jsou pořád dost volné podmínky. Zejména mi vadí, že nová pravidla oddlužení se budou týkat i lidí, kteří se zadlužují nově za skvělých ekonomických podmínek. A tito lidé by s velkou pravděpodobností byli schopni průměrně splatit i více než 50 procent hodnoty svých dluhů. Pro značnou část dlužníků tak představuje uvažované zmírnění podmínek snadnou, či dokonce nemravnou cestu z dluhů.

Jaké by podle vás byly správné parametry zákona?

Řešením by bylo, kdyby se pravidla podle přijatého sněmovního návrhu uvolnila jen pro tu skupinu, u které vznikly dluhy a exekuce do 1. 12. roku 2016, kdy vznikl zákon o spotřebitelském úvěru. A pro ty současné bych nechala podobu zákona, jaká je dnes. Řešení by samozřejmě mělo být nalezeno i pro matky samoživitelky s nízkými příjmy, důchodce a další, kteří na insolvenci nedosáhnou. Jenže to, s čím se počítá dnes, tedy s insolvenčními správci a jejich placením, je extrémně drahé a formální. Bylo by dobré pro ty nejslabší připustit třeba i možnost, že platit nebudou, ale vždy by měl existovat nějaký prvek zásluhovosti. Něčím by se o to měli zasloužit, třeba se přihlásit na obec a s něčím pomáhat, nějak si to odpracovat.


Vy jste sama zažila pocit člověka v exekuci, navíc zcela neoprávněné, zaviněné chybami úřednice exekutora. Jaké to bylo?

Prvních 14 měsíců bylo opravdu hrozných. Až před třemi měsíci jsem získala definitivní jistotu, když i Ústavní soud zamítl, že bych měla platit 18 milionů korun. Ale byly opravdu chvíle, kdy jsem si nebyla jistá, co náš právní systém udělá. Uvědomuji si přitom dobře, jak rozdílně může člověk problém z protilehlých stran barikády vnímat.

Vám ta událost změnila i profesní život.

Ano. Nechala jsem pak funkce v čele komory pro krizové řízení a insolvenci, nevykonávala jsem už činnost insolvenčního správce a zásadně jsem omezila advokacii, i když některé velké případy jsme si nechali. Zabývali jsme se poté více daty z insolvenčního rejstříku. Začali jsme firmami, konkurzy a viděli jsme, jak se tam majetek suše ztrácel, průměrné uspokojení bylo osm procent. A to je to, co může následovat po výrazném změkčení nároků na oddlužení. I v době, kdy se tvořila pravidla pro firmy, se říkalo: dejme dlužníkům šanci. Jenže když jim dáte možnost se splácení vyhnout, tak toho stoprocentně využijí.

Myslíte, že je to srovnatelný příklad? Majitelé firem se svými právníky a na druhé straně obyčejní, často chudí lidé s nízkým vzděláním? Jejich možnosti obejít pravidla jsou podle vás stejné?

Naprosto. Je tam lidský prvek a čeští lidé se historicky vždycky umí na situaci adaptovat. I na současnou podobu insolvenčního zákona, kde jsou pravidla velmi jasná, buď zaplatíte 30 procent, anebo máte smůlu. A lidé to svedli, dokonce průměrné uspokojení věřitelů je v insolvencích 56 procent. A čtvrtina z nich splatila dokonce 100 procent.

To ale hovoříte o pouhých 35 tisících lidí, kteří oddlužením během deseti let úspěšně prošli. To mi nepřipadá jako reprezentativní a uspokojivé číslo.

Ale je tam dalších 100 tisíc, kteří splácí, a ti proces také dotáhnou. Takže celkem to bude, i když někdo ještě asi odpadne, ke 135 tisícům lidí z dvou set tisíc, kteří původně o osobní bankrot požádali. V evropském srovnání schopnosti splácet patří podle Eurostatu Češi mezi nejlepší.

Věříte, že nyní se přidají další a o oddlužení bude větší zájem?

Podmínky budou uvolněné, takže by jich mělo být určitě ještě více.

Zadlužení lidé si samozřejmě za počátek svých problémů mohli sami, když třeba přecenili svoje možnosti, něco přehlédli, zapomněli. Ale pak se stali obětí velmi tvrdého systému, ve kterém uměli obchodníci s chudobou jakéhokoli jejich zaváhání využít. Nezdá se vám, že si pomoc zaslouží?

Je to tak. Jsou to však většinou lidé, kteří by stejně byli zadlužení. Ale měli by za normální situace dluhy nižší, s nižším příslušenstvím. Takže pomoci jim je namístě, ale nemělo by se to brát jako nárok, jako dobrodiní, jinak se věc vymkne kontrole. Stát má říci ano, my vám pomůžeme, ale za cenu toho, že vy pro to něco uděláte a uvědomíte si, v čem byla vaše chyba. Což už ani není o penězích. Kdybychom to neudělali, tak s nimi budeme jednat jako s alkoholikem, kterému bychom říkali, že on za své potíže přece nemůže, protože mu nalévali.

Dalším argumentem mnohých sociologů i politologů je, že statisíce lidí v exekucích představují pro společnost zásadní problém. Když je tolik lidí na okraji společnosti, ovlivňuje to atmosféru v zemi i volební výsledky.

Česká republika se nachází v dobré ekonomické kondici, nejlepší za poslední řadu let. Podle statistik Českého statistického úřadu a České národní banky je zadluženost českých domácností nízká. Mezinárodní organizace Eurostat tento fakt potvrzuje a ukazuje Českou republiku jako stabilní, prosperující stát s nízkou mírou chudoby a nízkou mírou úvěru v selhání. My se navíc domníváme, že dlužníků v exekuci není tolik, kolik se běžně udává. Často jsou například v centrálním registru exekucí i lidé, kteří už oddlužením prošli. Jsou tam i někteří, kteří už zemřeli.

Ale to budou chyby nejvýše v desetitisících. A údaj autorů Mapy exekucí z konce roku 2017 říká, že jich tehdy v Česku bylo 863 tisíc. I kdyby to bylo o pár desítek tisíc méně, problém to nijak neumenšuje.

My věříme, že ta chyba může být i ve statisících. Nemusí tam být ani velká část z té stovky tisíc, kteří se právě nyní oddlužují.

I kdybychom se takovýmto hraním s čísly dostali na konci roku 2017 pod 800 tisíc, nyní je leden 2019 a počet exekucí v Česku ročně stoupá řádově o desítky tisíc, takže můžeme být zase téměř na původním čísle.

Ano, je to hraní s čísly, nikdo nemůže říct, že má přesné údaje. Ale pokud na základě takového hraní vyslovíte premisu, na jejímž základě stát staví svoji úpravu tak klíčového zákona, jako je oddlužovací novela, zdá se mi to opravdu smělé.

Souhlasím, že by bylo skvělé mít přesná čísla. Ta by ale měla poskytnout Exekutorská komora ČR.

Podle informací od prezidenta komory pana Plášila vím, že něco připravují, chtějí snad mít svoji mapu exekucí, ale kdy to bude, nevím.

Vy zase zkoumáte charakteristiky lidí, kteří by do insolvence měli vstupovat.

Analyzujeme stovky tisíc případů lidí v exekucích a z toho, co zatím víme, je jasné, že ti, kteří se zadlužují dnes, by kvůli dobrým ekonomickým podmínkám mohli splácet více, než se po nich bude chtít. Z dnešní úspěšnosti 56 procent tak půjde kvůli změkčeným podmínkám vymáhaná průměrná suma prudce dolů. A u těch, kteří už v exekucích jsou, nám vychází, že se nesporně umí dobře adaptovat na to, aby exekutorům nemuseli platit skoro nic.

To je známé, že si dlužníci rádi vydělávají bokem, nemají účet, ale chtějí peníze jen na ruku. Ale to je při velmi nízké sumě peněz, která jim může oficiálně zůstat, docela pochopitelné.

Ale z toho vyplývá, jak bude práce insolvenčních správců extrémně těžká a jak obtížné bude vyhodnotit, kdo se opravdu snaží a kdo podvádí. Není možné, aby to správci dělali jinak než formálně, byrokraticky. Spočítali jsme, že kdyby zůstal stejný počet insolvenčních správců jako dnes a do osobních bankrotů vstoupil výrazně vyšší počet lidí, bude mít správce na jednoho dlužníka kolem 11 minut za měsíc. To bude jenom fabrika. Bojíme se proto, že se otevírají dveře určitému morálnímu hazardu. A přispěla k tomu i veřejná debata zejména v médiích, kdy se mohlo zdát, že každý, kdo trvá na tom, že dluhy se mají platit, je asociál.

Autor: Martin Biben
Publikováno: Hospodářské noviny, 23. 1. 2019