Co by se měli zákonodárci, státní orgány, věřitelé i veřejnost dozvědět? Všichni bychom měli zjistit, kdo jsou lidé, kteří si zaplatili jistinu sami. Také kdo jsou lidé, za které platili jejich dluhy dárci? Měli bychom znát podrobnosti o všech těchto osobách, zda jde o muže či ženy, jak jsou staří, jaké mají majetkové poměry, jaké příjmy, kde bydlí, zda se jednalo o jediný dluh či nikoli, kolik případně zbývalo dluhů ke splácení, jaké byly jistiny a k nim následující příslušenství? Tak bychom se mohli konečně dozvědět něco bližšího o dlužnících, nikoli jen obvyklé stesky, že se jedná o matku samoživitelku. Seriózní analýza dat ukáže, kolik lidí se vlastním zaplacením jistiny skutečně zbavilo dluhové pasti. Také by mělo být postaveno na jisto, kolik dosud splácejících dlužníků využilo této šance, neboť u takových osob by se dalo předpokládat, že své dluhy splatí v plné výši. Domníváme se, že bez přesných dat nelze plánovat další strategii oddlužování, o pokračování Milostivého léta nemluvě. Dopadem pandemie koronaviru ve spojení s válečným konfliktem na Ukrajině se podle našeho názoru zásadně změní veřejný postoj k dlužnické problematice. Doposud jsme žili v době blahobytu, rozvoje filantropie a poskytování skutků milosrdenství (mnohdy i neúčinných), prostě proto, že to k této době patří. Také je z historie známo, že v dobách hojnosti společnost ztrácí své instinkty a zabývá se věcmi marginálními. Minulé desetiletí existence České republiky bez pochyb náleželo k ekonomicky dobrým obdobím. Přesto jsme z médií i od některých politiků slýchali, že naše země je zemí chudoby s milionem lidí v dluhových pastích. Nebyla to pravda a ani zatím to není pravda. Ve skutečnosti Česká republika není chudou zemi a její občané náleží v evropském měřítku mezi jedny z nejméně materiálně deprivovaných příslušníků EU. Příčina vyššího počtu zadlužených lidi, než bychom v tradičně konzervativní a odpovědné české populaci očekávali, je dána nezkušeností občanů s půjčováním peněz a s důsledky nesplácení. Češi neměli v období socialismu možnost se s tvrdým byznysem půjček setkat. V období po roce 2000 prudce narostl objem úvěrů v selhání a lidé teprve začali poznávat, co je to exekuce a posléze také insolvenční řízení. Stát jim přitom vůbec nepomáhal se v těchto oblastech orientovat. Nejprve fandil věřitelům, přijímal pro-věřitelské zákony a vůbec nepostihoval lichvu. Pak úplně obrátil a v posledních letech převzal jednostrannou rétoriku některých neziskovek, podle které dlužníci za své dluhy nemohou a zaslouží si oddlužit za každou cenu. Dalo by se očekávat, že s vývojem politického a ekonomického sytému v naši zemi se stabilizují i názorové tendence k řešení zadluženosti občanů. Bohužel situace posledního měsíce ukazuje, že nás pravděpodobně čeká turbulentní období provázené ekonomickými problémy, ve kterém nelze stabilizaci názorů očekávat. Jedinou schůdnou cestu představují řešení založená na analýze přesných dat o dlužnících a jejich dluzích. Teprve po jejím vyhodnocení lze navrhovat vhodná a funkční řešení dlužnických problémů českých občanů. Nesmíme zapomínat, že současné krizové období s určitou pravděpodobností způsobí nárůst počtu nových dlužníků, kteří se od těch stávajících mohou lišit charakterem dluhů i motivacemi splácet. Aktuálně nemá český stát dostatečné údaje o současných exekučních dlužnících. Z mála dostupných údajů o lidech v exekuci však vyplývá, že matky samoživitelky a senioři tvoří minoritní skupiny. Typickým exekučním dlužníkem podle statistik je muž ve věku 44 let. Z celkového počtu dlužníků tvoří muži 63 procent. 85 procent z celkového počtu dlužníků tvoří lidé v produktivním věku 25-60 let. Právní úpravy jsou však adresované zejména ohroženým lidem v nouzi, často představovaným právě obrazy matek samoživitelek nebo bezmocných seniorů. Myslíte si, že je správné nazývat muže v nejlepším věku obětí věřitelů a říkat jim, že za své dluhy nemohou? Z psychologického hlediska těžko najdete horší přístup. A pak se nemůžeme divit, že většina dlužníků místo hledání příležitosti ke splácení svých závazků hledá šanci, jak se placení vyhnout a počkat na zmírnění podmínek splácení a na různé dluhové amnestie typu Milostivého léta. Přínos akce Milostivé léto shledáváme v tom, že (snad) bude mít veřejnost možnost znát tvrdá data o dlužnících a dluzích. Výsledky jistě mnohé napoví. Na závěr považujeme za nutné uvést, že je společensky prospěšné pomoci dlužníkům v těžké sociální či zdravotní situaci. Pro ně by však měla být přijata speciální opatření doplněná individuální sociální pomocí.