Tři mýty, které stvořily obraz typického českého dlužníka
Článek vyšel v Konkursních novinách č. 12/2021
Hovoříme s jednatelkou společnosti InsolCentrum JUDr. Jarmilou Veselou
Náš rozhovor zahájím poznatkem, který jsem získala z jednání se zástupcem vymáhacího oddělení jedné banky. Jednala jsem se zkušeným právníkem, čtyřicátníkem, který se celý život věnuje vymáhání pohledávek v jedné z největších českých bank. Jednání bylo velmi pozitivní a zástupce banky působil sympatickým dojmem. V následné diskusi jsme se dostali až k problematice zadlužení obyvatel a tady mě zarazilo, co si myslí o typickém českém dlužníkovi. Vyprávěl mi, že je do nebe volající, jak narostly sankce za nezaplacení jízdenek a jak se kvůli tomu dostávají lidé do dluhů. Zamýšlel se nad tím, jak dopadají dluhové pasti na matky samoživitelky a seniory. Říkal, že ačkoli je pracovník banky a neměl by tak mluvit, nejsou podle jeho názoru dlužníci schopni své dluhy splácet, a měli by být rychle a snadno oddluženi.
Karel Žítek: Co vás na názorech zástupce bank zarazilo?
Zeptala jsem se, zda se ve své praxi setkal s dlužníkem, který by se dostal do dluhové pasti kvůli nezaplacené jízdence. Sdělil, že se s tímto případem nesetkal, protože jejich dlužníci mají převážně dluhy z půjček. Zajímalo mě, zda jsou většinovými dlužníky jeho banky matky samoživitelky či senioři. Odvětil, že nikoli, že banka má portfolio úplně jiné skupiny dlužníků. Na otázku, kolik dlužné fyzické osoby bance splácí, odpověděl, že v bance jsou docela obezřetní a jejich dlužníci nakonec zaplatí poměrně významnou část ze svých dluhů. Na závěr schůzky jsem položila dotaz, proč si tedy myslí, že typickým dlužníkem je matka samoživitelka, která nezaplatila jízdenku a dostala se kvůli navýšenému příslušenství do dluhů. Řekl, že se o tom obecně mluví a uvádějí to všechna média.
KŽ: Rád bych řekl, že ne všechna. Konkursní noviny nikoliv. A jak to bylo dál?
Po skončení schůzky jsem si uvědomila, že jsme diskutovali o třech mýtech, které ve svém důsledku stvořily obraz typického českého dlužníka. A tyto mýty, jak je vidět, převzala nejen široká veřejnost, ale k mému překvapení i někteří lidé z finanční branže.
KŽ: O jaké mýty jde? Můžete něco říci o tom prvním?
První mýtus představuje názor, že nezaplacená jízdenka (a z ní plynoucí pokuty a příslušenství) přivedla lidi do dluhových pastí. Já mohu ze čtvrtstoletí trvající osobní zkušenosti s dlužníky prohlásit, že u žádného z nich nebyla prvotním důvodem zadlužení nezaplacená jízdenka. V InsolCentru se s kolegy již 12 let zabýváme výzkumem dat z insolvenčního rejstříku. Insolvenční rejstřík bych s nadsázkou přirovnala k černým skříňkám letadel, ze kterých se můžeme dozvědět informace, které by nám jinak lidé nebyli ochotni prozradit. Vidíme, s jakými půjčkami dlužníci začínají, jak jsou schopni je splácet a jakým způsobem se zadlužují dál. Z analýzy časového pořadí vzniku a druhů přihlášených pohledávek i z vyjádření dlužníků se nám ani v jednom případě neprokázalo, že by jejich dluhové problémy byly způsobeny vymáháním pohledávek za nezaplacenou jízdenku. Teoreticky tato možnost v úvahu připadá, bude se však jednat o raritní případy. Neměli bychom se nechat zmást veřejnými prohlášeními dlužníků. Je lidsky pochopitelné, že při vyjádření na kameru dají přednost obecně akceptovatelnému odkazu na nemravný nárůst vymáhané částky za nezaplacené jízdné než přiznání, že se chovali nezodpovědně. Z dokumentů v insolvenčním rejstříku vyplývá, že dlužníci si většinou nejprve půjčují u solidních finančních institucí, nejčastěji bank a teprve pak přecházejí k méně seriózním půjčovatelům. Dlužníci mají více dluhů, v současné době je jich v průměru více než deset.
KŽ: A druhý mýtus?
Druhým mýtem pohybujícím se ve veřejném prostoru je představa, že většinu dlužníků tvoří matky samoživitelky a senioři. Při pohledu na jakékoliv medium vidíme u tématu dlužníků pouze matku samoživitelku. V současné době již vypadli z hledáčků reportérů a redaktorů dokonce i senioři. Pro vyvrácení mýtu se však stačí podívat na data o dlužnících. V souboru 208 tisíc exekučních dlužníků, které InsolCentrum zkoumalo, převládají muži nad ženami. Poměr činí 63 ku 37 procentům. 55 procent ze všech dlužníků tvoří muži v produktivním věku 25 až 60 let. Senioři nad 60 let činí 11,5 procenta z celkového počtu exekučních dlužníků. Odhlédněme od poměrů v rámci souboru exekučních dlužníků a zaměřme se na porovnání s věkovou strukturu obyvatel České republiky. Zkuste si tipnout, která věková skupina podle pohlaví byla zadlužením zasažena nejvíce?
KŽ: Ve středním?
Máte správný odhad. Jde o muže ve věkové skupině 40-49 let, kteří tvoří 4,5 procenta mužů z celkového počtu mužů v dané věkové kategorii. V médiích, jejichž prodejnost se odvíjí od emocionálního zásahu konzumenta, nemůže dojmout příběh zadluženého muže v nejlepším věku. Prodejnost zvyšuje „silný příběh“ a proto v nich vídáme pouze okrajové skupiny zadlužených lidí, u kterých lze snáze předpokládat ohrožení a materiální nouzi.
KŽ: Zmiňovala jste ještě třetí mýtus…
Třetí mýtus vytváří podobu dlužníka jako chudáka, oběť věřitelů, který je bezmocný a není schopen uhradit ani část svých závazků. Tato představa evokuje dobu počátku minulého století, kdy lidé v nouzi neměli kde bydlet, byli bez jakéhokoliv příjmu a neměli co jíst. Nechci těmito slovy zlehčovat postavení určité skupiny současných dlužníků, kteří se opravdu v podobné situaci mohou nacházet. Ale jde o poměrně úzkou kategorii osob, zejména lidí bez domova (cca 24 tisíc), část vězňů (cca 20 tisíc) a část lidí nacházejících se v hmotné nouzi (podle ČSÚ se materiální deprivace týká cca 25 tisíc osob). Pro tyto skupiny lidí bych navrhovala individuální sociální přístup a byla bych pro co nejednoduší, nejsnazší a velmi dostupné oddlužení. Také pro invalidní důchodce a s ohledem na výchovu dětí i pro matky samoživitelky bych doporučovala co nejmírnější oddlužovací podmínky. Na druhou stranu je potřeba se zamyslet nad zbylou velkou majoritní skupinou lidí, kteří jsou většinou v produktivním věku. Jestliže se uvažuje o 700 tisících osobách v exekucích, pak po odečtu výše zmíněných ohrožených kategorií hovoříme o cca 500 tisících dlužnících. Při respektování cíle jejich oddlužení však zcela odmítám (v bytostném zájmu těchto lidí) o nich mluvit jako o bezmocných nebo neschopných jedincích. Jestliže chceme člověka připravit o určitý druh svéprávnosti a o možnost vzít osud do svých rukou – pak jej nazývejme obětí či chudákem, který je odkázán na pomoc ostatních.
KŽ: Kolik dlužníků prošlo v minulých letech oddlužením?
Schopnost dlužníků si můžeme otestovat na základě dat z insolvenčního rejstříku. Podle dosavadních výsledků oddlužení prošlo za 13 let úspěšně oddlužením cca 105 tisíc lidí (k datu 31.12.2020). Toto množství si lze představit jako počet všech obyvatel města Liberec. A tito lidé byli schopni v průměru splatit věřitelům 56 procent z hodnoty přihlášených pohledávek. Skvělým výsledkem práce soudů, insolvenčních správců a zejména dlužníků samotných je fakt, že po povolení oddlužení bylo 90 procent z nich schopno 5 let dodržovat platební morálku a dosáhnout splnění oddlužení. Pouze 10 procent osob splácení nezvládlo a vrátilo se zpět do života s dluhy. Porovnáme-li jejich recidivu s recidivou vězňů, při které se k trestné činnosti vrací 75 procent odsouzených, pak vykázali čeští dlužníci výbornou bilanci. Domnívám se, že v evropském kontextu nemá excelentní český výsledek srovnání. Podívejte se na poslední aktuální data oddlužení.
KŽ: Kolik dlužníků na splněné oddlužení čeká?
K 30. 9. 2021 bylo celkem povoleno oddlužení 257,7 tisícům osobám. K tomuto datu stoupl počet splněných oddlužení na 121,9 tisíc. Protože se stále udržuje skvělý trend úspěšnosti splnění (nyní již 91 %), takže můžeme právem předpokládat, že z celkového množství se nakonec dočká svého cíle a života bez dluhů zhruba 234 tisíc lidí.
KŽ: A ti ostatní, podstatně více zadlužení?
Ptáte se pravděpodobně na dlužníky, kteří stojí před branou oddlužení, a mají více věřitelů a vyšší celkovou sumu dluhů. Říkáte, že se jedná o lidi, kteří na tom nejsou tak dobře jako dlužníci, o kterých jsem mluvila. Ano, máte pravdu v tom, že potencionální adepti oddlužení jsou v trochu jiné pozici než byli lidé již oddlužení nebo aktuálně procházející oddlužením. Při jejich hodnocení bychom se měli trochu vrátit do minulosti. Česká společnost až do 90 let neměla žádnou zkušenost s půjčkami a vymáháním pohledávek. Po změně ekonomického systému chvíli trvalo, než se tradičně konzervativní čeští občané zapojili do tržního koloběhu půjček a splácení. Nárůst spotřebitelských úvěrů můžeme pozorovat až po roce 2000. A každý pamětník z oboru práva jako jsem já, si vzpomene, jak nefungovalo vymáhání pohledávek. Nikdo z lidí, kteří si půjčovali, si nedovedl představit, co nesplácení pro něho v konečném důsledku může znamenat. Toto období bylo také poznamenáno agresivními praktikami věřitelů, nad kterými stát zavíral oči. Přes to všechno však nemůžeme říct, že jediným důvodem pro zadlužení poměrně značného množství lidí byl pouze a jenom přístup věřitelů.
KŽ: Ale v některých případech jsou za dluhy dlužníků věřitelé tak trochu vinni, že?
Když zkusíme nezaujatě zapřemýšlet nad tím, zda by se lidé zadlužili, i kdyby k nim věřitelé přistupovali seriózně, musíme přiznat, že asi ano. Podle mého názoru spočívá převažující důvod zadlužení v nezkušenosti lidí, a v zájmu vyzkoušet si produkty nové doby. Tím spíš, že pro ně bylo velmi příjemné si pořídit věci či požitky, které by si jinak nemohli okamžitě dopřát. Není náhoda, že více si půjčovali a půjčují muži, kteří jsou tradičně odvážnější a dobrodružnější než ženy. A jak se zvyšovala míra zadlužení spotřebitelské sféry bez toho, aby šlo dluhy efektivně vymáhat, tak se stát přiklonil k podpoře výkonu soudních rozhodnutí a vzniku institutu soudních exekutorů. Lidé, kteří odkládali splácení nebo jej nebyli schopni se postupně dostávali do dluhových pastí. Po přijetí insolvenčního zákona s úplně novou revoluční metodou oddlužení se část dlužníků této procedury účastnila se skvělými výsledky, o kterých jsme mluvili před chvílí. Ale je pravdou, že pro část zadlužených lidí byla procedura se svými parametry 30 procent výše splacených dluhů nedostupná. Značná část z těchto osob se postupně na status dlužníka adaptovala a naučila se vyhýbat vymáhání ze strany exekutorů. Někteří z nich pracují v šedé zóně a umí si upravovat své příjmy tak, aby nemuseli nic splácet. Většinově se tedy nejedná o neschopné lidi, které bychom měli nazývat bezmocnými chudáky.
KŽ: Co byste doporučovala těmto dlužníkům?
Na Vaši otázku, co bych doporučovala jako nejlepší řešení dluhových problémů této části dlužníků, říkám, že je to na delší dobu. Co kdybychom ji nechali do některého z příštích čísel Konkursních novin?
KŽ: Souhlasím.
Článek vyšel v Konkursních novinách č. 12/2021.
